Velikonoční koncert
Vzkříšení duše a přírody
umělecký vedoucí: Josef Krček
Umělecký přednes: Alfred Strejček
sólo zpěv:
Eva Káčerková
Dominika Pilecká
Karel Brynda
Vladimír Matějka
Vzkříšení duše
Tomaso Cecchini (1580 – 1644) - Exultate Deo
sólo zpěv: Karel Brynda
Komenského kancionál - Dnes Kristus, král věčné slávy
Soudce všeho světa
Ach, mé nejdražší jmění
anonym: Písnička příkladná
úprava: Jaroslav a Josef Krčkovi
Jaroslav Krček: Hořické pašije
text: Jindřich Pecka
přestávka
Vzkříšení přírody
Jarní písně z období renesance, baroka a klasicismu v úpravě Jaroslava a Josefa Krčkových
Dílo Tomasa Cecchiniho je výlučně spojeno s Dalmácií. Tomas Cecchini strávil 40 let svého života jako kapelník a varhaník v katedrálách ve Splitu a na Hvaru. Poté, co přijal pozvání splitského arcibiskupa Markantuna de Dominise, opustil svou rodnou Veronu a roku 1603 přijel do Splitu. Ve splitských humanistických kruzích si Cecchini brzy získal množství vlivných konexí. Zvláště významné bylo jeho přátelství se šlechtickou rodinou Capogrossi, které věnoval svou první sbírku monodických madrigalů Amorosi Concetti, vydanou roku 1612 v Benátkách, ve které najdeme madrigaly All´aura d´un dolcissimo sospiro a Rosa d´Amor. Cecchini se v roce 1614 přestěhoval na Hvar, kde složil největší část svého díla. Duchovní skladba Exultate Deo pochází z této doby.
V dnešním ohlédnutí za dějinami písní v církevní historii se dostáváme do období pobělohorského pronásledování protestantů v českých zemích. Připomeňme jen, že roku 1624 vypověděl císař Ferdinand ze země nekatolické kněze a o tři roky později zcela zakázal všechna nekatolická vyznání. Pro evangelíky tak začalo velmi krušné období. Někteří odešli do zahraničí, mnozí zůstali, ale mezi oběma skupinami se vyvinula spolupráce. Mezi vyhnanými byl i Jan Amos Komenský (1592 - 1670). Ten kromě mnoha jiných věcí po mnoha letech v exilu vydal v Amsterodamu roku 1659 kancionál. Jeho zpěvník měl sloužit jak českým evangelíkům ve vyhnanství, tak i těm, kteří se skrývali doma a tajně vyznávali svou víru.
Hlavním znakem přínosu Komenského je snaha sblížit písně různých národů. Vyhnaní členové Jednoty bratrské museli odejít do mnoha zemí. Komenský navíc předvídal zkracování vzdáleností a sbližování národů. Proto do svého kancionálu přeložil mnoho písní z jiných církevních tradic. Jeho zpěvník se stal v jistém smyslu velice ekumenickým.
Pašije (z lat. passio – „utrpení“) je v původním významu vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Označují se tak buď přímo evangelijní vyprávění nebo příběhy, dramatické hry, liturgická čtení či hudební skladby, které se jimi inspirují a toto téma zpracovávají. Pašije obvykle začínají modlitbou Ježíše v Getsemanské zahradě; následuje zatčení díky Jidášově zradě, soud před židovskou veleradou, předvedení před Heroda, soud u Piláta, bičování, odsouzení k ukřižování, příprava na ukřižování, Ježíšova smrt a doprovodné události (zatmění nebe, zemětřesení apod.). Pašije končí Ježíšovou smrtí na kříži, resp. pohřbem.
Tradice hořických pašijových her sahá až do 13. století, což je úzce spjato s těžkými životními podmínkami poddaného lidu. Prostý lid spojuje své utrpení s utrpením Krista a věří, že také pro něho nastane vzkříšení, že nastanou lepší časy. Obnovení tradice začíná počátkem 19. století. Prvé uvedení Pašijí v Hořicích se datuje rokem 1816. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který sepsal text pro pašijové hry s názvem: "Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou" a tím fakticky založil novou tradici hořických pašijí. V letech 1816 - 1840 se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice. Pro velký ohlas se hořičtí rozhodli postavit samostatnou budovu divadla. 25. června 1893 bylo divadlo otevřeno a v témže roce zde Pašije zhlédlo na 40 000 diváků. V období 2. světové války sloužilo divadlo jako skladiště vojenské výzbroje. V roce 1947 se v divadle konají první česky hrané Pašijové hry. Po r. 1948 se v Hořicích nehrálo a v šedesátých letech byla zbořena i budova divadla.
Nápad znovu obnovit jednu z nejstarších tradicí Pašijí v Evropě vzešel z hořické radnice v roce 1990. V témže roce vznikla "Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě". Budovu divadla vystřídal malebný přírodní amfiteátr s pěti sty krytými sedadly. Nejprve byl zpracován nový text (dr. Jindřich Pecka) a hudba (Jaroslav Krček) a během června 1992 začíná nácvik celého příběhu. Účinkující jsou výhradně neherci z Hořic a nejbližšího okolí. Současné Pašijové hry navázaly na slavnou a bohatou tradici dřívějších her a bez nadsázky se zapsaly mezi kulturní pořady regionu s vysokou uměleckou hodnotou. Dnes uslyšíme z tohoto představení hudební esenci v podání souboru Chairé a uměleckého přednesu Alfreda Strejčka.
Řadě lidí se při vyslovení jména Alfred Strejček vybaví spíše hlas, než tvář. Jak vnímá Alfred Strejček věty typu: To je ten herec s krásným hlasem? „... Jsem vděčný, že můžu dělat to, co dělám. Vím, že hlas je jedním z předpokladů mé profese, ale také vím, že hlas se dá zneužít a využít k lecčemu. Také se mi to přihodilo v několika televizních „Chvilkách poezie“ v počátku osmdesátých let. I proto jsem se osvobodil od angažmá a nastoupil cestu svobodného hereckého povolání. Ta byla vroubena předsevzetím, že už z úst nevypustím nikdy nic, za co bych se musel stydět. A právě proto i dnes odmítám mnohdy lukrativní nabídky na reklamy. Jednoduše si už nechci zatížit svědomí, hodlám kráčet cestou, na které si už s ničím a s nikým nezadám. Pravda, ocitám se tím v situaci, která je někdy finančně neúnosná, protože živit se v Čechách poezií je dobrodružný tah ...“
Po absolutoriu JAMU odešel Alfred Strejček do Prahy a dostal možnost působit v různých souborech. Nastoupil do Divadla Jiřího Wolkra a do experimentálního divadla Maringotka, který vedla Zuzana Kočová, žena E. F. Buriana. Bylo to generační divadlo, kde spolu s ním byli někteří spolužáci a mnoho dalších zajímavých lidí. Později dostal nabídku, která se neodmítá: režisér Otomar Krejča ho pozval do Divadla Za branou. Hrál ve slavné Topolovy inscenaci Kočky na kolejích spolu s Marií Tomášovou, Janem Třískou a Jiřím Zahajským. V roce 1988 odešel ze stálého angažmá. Proč se tak rozhodl vysvětluje jeho výpověď. ... A on to byl muž, dokonce muž s velkým M, Jan Amos Komenský. Člověk, který mě fascinoval léta. A tak jsem se rozhodl, že o něm udělám pořad. I když mě v mém hereckém životě potkalo několik skvostných rolí, člověk neustále hledá svou parketu, svůj způsob vyjádření. Chtěl jsem si konečně vybírat práci srdcem, s pocitem, že se vyjadřuji k době, ale že také vypovídám o sobě. A protože mě v umělecké tvorbě vždy frustroval fenomén času, rozhodl jsem se, že se nenechám časem uhánět. Přípravě představení Vivat Comenius jsem věnoval tři roky. Až ve chvíli, kdy jsem cítil, že je projekt zralý, že už mu nemůžu víc dát, jsem ho uvedl na jeviště. A od té doby se pokouším podobným způsobem dělat své další pořady, snažím se dát jim maximum času, energie a soustředění.
Mám rád lidi, kteří se umí zapálit pro věc. K nim patří i soubor Chairé z Příbrami. Jsem pyšný, že můžu s muzikanty spolupracovat a že mám mezi nimi kamarády. Je jich mnoho: Pavel Jurkovič, Jaroslav Krček, Josef Krček, Štěpán Rak, Jiří Hlaváč, Jitka Molavcová, Ivan Štědrý, Miroslav Petráš, Jiří Pavlica, Petr Kořínek, Václav Kozel a další. Přirozeně, organicky a s potěšením vytváříme něco, k čemu pak pozveme posluchače. Jsou to moji lidé - ti na jevišti i ti v hledišti - a protože jsem fatalista, věřím, že lidi, kteří se mají potkat, se potkávají.