Písně, které vracejí čas...
Písně české a evropské gotiky a renesance.
Lidové písně českého baroka a klasicismu.
Píseň je vždy vypravěčem a básníkem vyjadřujícím poeticky krásu, čas, radost, smutek i štěstí. Sleduje nálady jednotlivých měsíců v roce a vytváří v časové zkratce imaginaci proměn ročních období. Je až dojemné, jak zrcadlí přírodu a lidský život ve všech jeho situacích. Píseň je pamětí člověka a národa.
Například milostné písně patří k těm nejintimnějším a nejvroucnějším. Tato skupina je mezi písněmi ta nejrozsáhlejší. Není divu, že kolébkou trobadorů, těchto prvních pěvců dvorné lásky, je jižní Francie, krajina, kde mají lidé od pradávna římské oči a galské ctnosti, jak to výstižně vyjádřil Vítězslav Nezval. Slavný trobador Raimon de Miraval říkal: „Má malou hodnotu ten, kdo se nezamiluje, neboť od lásky přichází radost a pohoda, láskou se člověk stává dvorným, láska dává urozenost a inteligenci“. Český projev dvorského milostného zpěvu pocházejícího ze 14. století je dokladem „počátků naší krásné literatury, kdy si český duch poprvé uvědomuje svoji evropskou náležitost“ (Václav Černý).
Samozřejmě, že do období gotiky patří především písně liturgické. Ale středověk nebyl jednostranný či temný, jak se často říká, ale pestrý jako život sám. Aby byl pohled na toto období celistvý, zařadil soubor Chairé do programu i písně pijácké a satirické.
Zcela mimořádné postavení v dějinách české lidové písně má 15. a 16. století – doba renesance. V té době se odehrál jeden z nejdůležitějších obratů hudebního cítění od starých modálních principů k vyhraněné dur - mollové soustavě. Většinu písní té doby nacházíme v kancionálech, kde se jejich incipity označoval nápěv duchovních zpěvů. Zachovalo se na sto incipitů a více jak sedmdesát nápěvů, jež byly patrně jen součástí mnohem širšího repertoáru. Pro konfrontaci mezi českou a evropskou renesanční písní vám soubor Chairé zahraje i známé písně evropské renesance. Oproti těm českým jsou více dvorské a přibližují se trobadorské tradici. České jsou více lidové a zemité.
V 17. a 18. stol. došlo k další specifikaci, stylové a tématické rozmanitosti lidové písně. Vedle starších písní, jež přešly do živého repertoáru z předchozího období, rozvíjejí se písně, které jakoby přebírají zrcadlo doby. S tím souvisí i počátek „letákových“, převážně politických písní. Podle postoje mluvčího se v jednotlivých písních názorově prosazuje katolicismus nebo protestantismus, habsburská strana nebo její odpůrci, feudální moc či poddaní. Zpracovávají se náměty bělohorské bitvy, vpád Švédů do Čech apod. Jedná se o písně třicetileté války (sbírka F.Ditfurtha z Heidelbergu).
Spojovacím článkem lidového a tzv. „vyššího“ prostředí byli venkovští kantoři. Právě oni vtiskli pečeť vokálně instrumentálnímu repertoáru, který dnes zahrnujeme pod označení „lidové baroko“. Soubor Chairé v této části programu hraje ty nejkrásnější jihočeské barokní písně z Erbenovy sbírky.
Už v první polovině 18. stol. se objevují v české hudbě charakteristické rysy nového klasického stylu. Pravidelně členěné melodické periody, přehledná rytmická struktura a prostý harmonický průběh. V málokteré epoše měly k sobě jednotlivé hudební žánry tak blízko jako v 18. století.
V 18. a 19. století diferenciace v oblasti našeho hudebního folklóru pokročila takovou měrou, že více či méně právem mohli pozdější sběratelé (Erben, Holas, Sušil a jiní) hovořit o východočeské, západočeské a jihočeské písni, a dokonce o písni blatské, prácheňské, chodské, slovácké, valašské apod. V klasické lidové písni vyústil tak vývoj anonymní a lidové tvorby, jejíž motivické souvislosti překlenuly celá staletí. Můžeme si některé z nich i společně zazpívat.
Často nám v naší uspěchané době chybí prožitek přítomnosti každodenní situace. Připomenutí odkazu našich předků a jejich uměleckého prožívání života není nikdy na škodu. Soubor Chairé se o to chce pokusit. Písně, které vracejí čas (písně šesti století) probouzejí v člověku vzpomínky na tolik potřebné životní rituály.