Rudolfinské tance...

Zpěvy a tance pozdní renesance a manýrismu.

Tento program provádí soubor Chairé ve spolupráci se souborem Chorea Historica.

Za časů císaře Rudolfa II. z rodu Habsburků měl tanec vysokou společenskou prestiž. Psali o něm básníci (Arena, Sir John Davies), hudební skladby pro tanec vydávali renomovaní skladatelé (Byrd, Dowland, Caroubel, Praetorius, Haussman, Gastoldi ad.), taneční mistři vydávali učebnice (Caroso, Negri, Arbeau, Lupi, Lutij), které krom popisů tanců obsahovaly zpravidla i pojednání o jejich estetice.

Některé tance evropských dvorů můžeme dnes nazvat standardními. Byla to slavnostní pavana, v níž se tanečníci „nadouvali jako pávi“ (pavo – lat. páv), dále skočná galliarda (gagliardo – ital. bujarý, smělý, veselý), rozběhlá couranta (courir – franc. běžet) ad. Vedle nich se prosadila i provencalská volta (voltiger – franc. poletovat), ve které královna Alžběta Anglická vynikala ve výskoku nadnášena lordem Leicestrem. Kromě těchto tanců se ve Francii tančily řetězové bránly středověkého původu, kdežto v Itálii byly v oblibě balli či balletti, drobné choreografické útvary, které skládali taneční mistři na specielně upravené hudební skladby pro 2 – 12 urozených tanečníků. V Anglii se tou dobou vyvíjely tzv. masques, v nichž komponovaný tanec hrál důležitou úlohu. Ve Francii byl zapsán výstup šašků Les Bouffons, pravděpodobně potomek starých rituálních mečových tanců. Také některé italské balli se tančily v převleku na teatrálně vypravených oslavách, ale většinou se spíše podobaly předtančením na plese či domácím večírku. Z Čech máme svědectví z předrudolfinské doby o maskovaném „mumraji“ v dopise pana Jana Staršího ze Žerotína (1555), kdy urození páni v rolích 4 bohyň a 4 vodních mužů „tancem vlašským šli“ a dámám v obecenstvu „munšanc přinesli“.

Obraťme se nyní k císaři Rudolfovi. V době, kdy sídlil v Praze, neměl rád hudbu ani tanec. Přesto vydržoval proslulou Capellu Rudolphinu a zval do Prahy známé skladatele (Phillipa de Monte, Jakoba Regnarta, Alessandra Orologia ad.). Ve svém mládí se však princ Rudolf tančit naučil, a to také u mistra Cesare Negriho, když se ve svých 11 letech zastavil o vánocích v Miláně cestou do Janova, odkud plul s mladším bratrem do Španělska, kde se jim mělo dostat vychování v přísné etiketě u dvora madridských Habsburků. Jako císař pak k sobě povolal Negriho žáka Carla Baccariu. Že se balli tančily i v Praze, máme potvrzeno dochovanou učebnicí Nuove invetioni di balli z r. 1604, která nese nápis „ex libris Francisci Godefridi Troili“ císařského rady jeho Veličenstva, zachovaná v pražské Národní knihovně.

Negri už ve svém prvním traktátu Le Gratie d´Amore (1602), jehož byla jmenovaná kniha jen rozšířeným druhým vydáním, podal i příslušné hudební zápisy v jednoduché loutnové tabulatuře nebo v jednohlasé melodii jako základ pro instrumentální rozvedení. Podle tehdejších zvyklostí využíval i populárních písní nebo oblíbených vokálních skladeb soudobých autorů (Orazio Vecchi, G. G. Gastoldi aj.).

Většina dnes uváděných tanců jsou rekonstrukce autentických choreografií. U tourdionu a couranty jsou užity původní kroky a obecný popis tance od kanovníka T. Arbeaua, celkový tvar je však přizpůsoben struktuře použitých hudebních skladeb. V případě Bergerette byla vodítkem pouze představa pastorálního tance. Trochu odlišné je řešení pavany Battaglia. Názvem „bitva“ byla označována řada skladeb odvozených od chansonu La Guerre od Cl. Jannequina, v nichž se ozývaly vojenské motivy. V jednom italském ballu zvaném Battaille je předepsáno tleskání, které zřejmě naznačuje žertovný boj. Tento motiv jsme si dovolili rozvést ve stejnojmenné skladbě T. Susata. Jiná battaglia v našem progamu se nazývá Amor Vittorioso. Ve své době byl její nápěv tak populární, že např. Sixt z Lerchenfelsu k němu vytvořil 7 nových textů ve 4 jazycích, které vydal r. 1926. Jeden z nich se týká bitvy na Bílé hoře a opěvuje smutně proslaveného „zimního krále“ pod názvem Battaglia di Praga. Skutečnou taneční hru zakomponoval do svého balla La Caccia d´Amore (Honba lásky) Cesare Negri. Jde o hru rozšířenou po celé Evropě, u nás hranou k písni Utíkej, Káčo, utíkej, na Západě zas zvanou Kočka a myš; chlapec tu honí děvče mezi špalírem ostatních tanečníků stejně, jako to činili kavalíři a dámy v renesanční Itálii.

Vybrali jsme pro svůj program dobu pozdní renesance a manýrismu, protože tehdy dosáhl společenský tanec ve své bohatosti a rozmanitosti jednoho ze svých vrcholů. Tance byly tak populární, že i Shakespeare a Lope de Vega použili ve svém díle různá taneční přirovnání a Sir John Davies je učinil tématem své „kosmické“ poemy. Jestliže jsme je nazvali Rudolfínskými, není to na počest nerudného císaře, ale rudolfinské Prahy, která tehdy byla jedním z evropských center vědy a umění. Navzdory samotářskému Rudolfovi se tu hrálo, zpívalo a tančilo tak, jak si troufáme i my. Doufáme, že náš výběr zpěvů a tanců získá i Vaši přízeň!